Vlastimil Vondruška

Autor

	Úvod

	Životopis

	Fotogalerie

	Kontakt

Vlastimil Vondruška, PhDr., CSc.

Narozen na Kladně (1955), po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Působil v Národním muzeu v Praze, od roku 1990 se věnuje publicistice, literatuře a podnikání. Společně s manželkou Alenou (je rovněž publicistka a spisovatelka) vlastní sklárnu Královskou huť v Doksech. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví (aktivně se mu věnoval více než 20 let), rekreační sporty a dále jeho dva psi.

Literatuře se s přestávkami věnuje od mládí. Dosud napsal více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, deset knih vědeckých a populárně naučných a více než 20 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Je autorem divadelní hry Ještě že nejsem kat. Spolupracuje s Českým rozhlasem, v němž pravidelně představuje zajímavé události z českých dějin a života lidí ve středověku.

V současné době se zabývá dějinami skla a sklářských technologií. V Doksech u Máchova jezera založil sklárnu Královská huť, specializovanou na výrobu kopií historického skla. Za tuto činnost získal ocenění ministra kultury ČR.

Prozradil o sobě a své tvorbě (výběr z publikovaných rozhovorů):

Vždycky jsem měl rád spíše starší historii. Obrazně jsem říkával, že rokem 1848 pro mne dějepis končí. A je fakt, že se zkouškami z dějin dělnického hnutí jsem míval vždycky trochu problém. Zato v dějinách antických nebo středověkých jsem toho znal už ve škole vždycky mnohem více, než nařizovaly školní osnovy. V té době jsem přečetl všechno, co u nás o starších dějinách vyšlo. Snažil jsem se události stavět vedle sebe, hledat mezi nimi souvislosti a odpovídat si na otázky, které autoři v knihách často nezodpověděli. Pro mne byla historie vlastně dobrodružný román, který nemá konec, protože lze vždycky najít něco nové, co člověka neustále překvapuje a fascinuje.

Vztah mezi realitou a literární fikcí je podle mého názoru nesmírně složitý problém a nedá se na něj odpovědět několika větami. Jde o to, že každý autor musí určitým způsobem skutečnou historii transponovat do uměleckého díla. S tím pochopitelně souvisí nezbytný fakt, že musí mnohé věci upravit a změnit, aby vykouzlil iluzi doby, ale přitom neznásilňoval příběh. Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.

Od mládí jsem měl bujnou fantazii a neustále jsem si domýšlel děj knížek a filmů po svém. Miloval jsem příběhy, snažil jsem se pochopit osudy jiných. Fabulovat příběhy mi proto nedělá obtíže. Mnohem těžší je spíše vcítit se do svých hrdinů a pokud se mi tohle podaří, děj začne běžet sám. Nikdy jsem nepsal školou doporučovaným způsobem, abych si napsal osnovu a tu se pak snažil naplnit. Já knihy nepíšu, ale prožívám. Jsem v každém okamžiku se svým hrdinou a neustále se ptám, co by udělal on a co jeho okolí, a to se pak snažím skloubit do jednoho dějového celku. Ale pokud povaha lidí předem vymyšlenému ději neodpovídá, raději změním děj, protože nechci znásilňovat své hrdiny. Když jsem psal svou první detektivku, předem jsem si vymyslel, jak bude děje vypadat a kdo je vrahem. Jakmile jsem ale začal psát, postavy se začaly bouřit, a tak jsem to nechal na nich. Nakonec byl jako vrah odhalen někdo jiný, než jsem původně plánoval. A tohle řešení je mnohem lepší.

Historických postav, kterých si vážím, je spousta. Ale nějakou nejoblíbenější nemám. Kromě jiného také proto, že mnozí velikáni byli ve skutečnosti trochu jiní, než nám zprostředkovali kronikáři. Prvním předpokladem každého historika je totiž pochybovat o tom, co nám prameny říkají. Tendenční pohled na současnost existoval v každé době. Až budou historici za stovky let zpracovávat naši dobu, dojdou možná podle článků v novinách k názoru, že největší zábavou lidí na přelomu 2. a 3. tisíciletí bylo třídit odpad. A že největší lump v politice byl… Tady záleží ovšem na tom, jaké noviny se vlastně do budoucnosti uchovají. Stejně jako je tomu s kronikami.

V různých obdobích svého života jsem měl různé literární vzory. Od Ferdy Mravence přes Timura a jeho partu až k Vinnetouovi a Dannymu Smiřickému. Ale literatura je jen literatura a mým skutečným životním vzorem se stal můj tchán, který je už bohužel mrtvý. A myslím si, že každý by měl hledat vzory spíše mezi svými blízkými, protože každý, ať chceme nebo ne, si neseme otisky jejich osobností. A i v tom vidím obrovský smysl historie, protože jako národ si neseme ve všem, co děláme, otisky našich předků. Těch skutečných, ne těch literárních. A pokud na své dějiny zapomeneme, pak ztratíme cestu k pochopení dneška a sebe samotných.

Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybych žil ve středověku. Ovšem jen za předpokladu, že bych byl šlechtic, samozřejmě. Ale po pravdě řečeno, není podstatné, v jaké době člověk žije, protože každý člověk si své štěstí buduje sám. Existují malé radosti a ty lze prožívat kdykoli a kdekoli. Kdo četl Solženicynův román Jeden den Ivana Denisoviče, dá mi určitě za pravdu. Mám skvělou ženu i syna a zdraví mi zatím slouží. Co víc si člověk může přát?

e-mail : wondruska@gmail.com